Kudy dál

publikováno: 13. 9. 2020
autor: Marketa

Jak se vyznat v aktuální situaci. Jak moc podlehnout panice z jakési nemoci, nebo naopak bojovat za svůj pocit, že vše jde proti zdravému rozumu. Jak se smířit s tím, že nám stát a neviditelný piditvor ničí podnikání. Jak stále volně dýchat, a přitom respektovat strach kolem sebe? Sedím a přemýšlím kudy dál.

Přichází ke mně vzpomínka na mého dědu.

Děda byl právník, absolvent klasického gymnázia se znalostí latiny, řečtiny a dalších 5 jazyků. Pracoval jako právník u Bati. Miloval muziku, hrál na klavír a housle. Po znárodnění Baťových podniků komunisty ve 48ém ho nutili, aby vstoupil do strany. Bez stranické příslušnosti nemohl dál vykonávat zaměstnání jako právník.

Děda to odmítl. Nechtěl podporovat komunisty, jejich jednání bylo proti jeho přesvědčení a zdravému rozumu. A tak ho přesunuli do betonárky, kde dalších 40 let svařoval dráty. V čem ho naštěstí jeho politická neposlušnost neomezovala, byla muzika. A tak udělal konkurz a v symfonickém orchestru města Gottwaldova hrál další desítky let na housle a na klavír.

Vzhledem k nesvobodě, ve které žil, a bezpráví, které prožil, mohl být starým zapšklým mrzoutem, věčným revolucionářem nebo emigrantem. Já si ale na dědu vzpomínám jako na člověka s úžasným smyslem pro humor, životním nadhledem, láskou k hudbě a k přírodě, který byl předsedou křížovkářského klubu a překladatelem knih.

Vidím dědu, jak sedí u starého dřevěného rádia s osvětlenými frekvencemi krátkých vln a poslouchá rádio Svobodná Evropa, nebo Sukovu serenádu. Vidím ho, jak listuje atlasem hub, a vykládá nám, jako zapálený mykolog, jak se dá která houba upravit a jako gurmán spřádá plány, v jakém jídle bude nejlepší. Slyším ho, jak si dělá legraci z Brežněva, Gottwalda a Jakeše.

Můj děda žil v nesvobodě, ale svou hlavu nikdy nesklonil. Nikdy nepodlezl pomyslnou hranici vlastní hrdosti a hodnot. Žil svůj život nejlépe jak mohl, aniž by se provinil proti lidskosti a vlastním zásadám.

Žil si svou osobní svobodu v nesvobodném světě.

Teď teprve vnímám jeho vzkaz: není potřeba bojovat, ale jasně dávat najevo svůj postoj a moudře využít své talenty pro potěchu své duše a srdcí lidí kolem.

A tak přemýšlím o své vnitřní síle, o svých přesvědčeních a hodnotách, o svých talentech. O tom, že ať v jakékoliv režimu strachu a omezených svobod je lidskou přirozeností být v kontaktu s ostatními, cítit sounáležitost, nahlas se společně zasmát, obejmout. Být oporou svým blízkým a společnými silami si užít život i přesto, že nám ho ovlivňuje nějaká vnější síla. Vidím prostor pro přátelství místo nenávisti protistran. Pro humor místo skandování hesel. Pro klidnou sílu místo hysterických výlevů. Pro pevné OSOBNÍ hodnoty namísto alibistického přitakávání jedné či druhé straně. Pro propojování lidí různých názorů pomocí vášně pro to, co děláme, co je pro nás společné. Svobodný a bezpečný prostor pro sdílení společných radostí i starostí.

Prostor pro lidskost.

Děkuji ti dědo za tvou odvahu, pevnost, nadhled a důstojné plynutí i v časech, kdy šla lidská důstojnost stranou. Za tvůj vzor, který je pro mne najednou kompasem v divokých vodách aktuální situace. Díky za tvou radu, jak ustát změny a komplikace. Prostě s humorem, respektem a hlavně pospolu.

Markéta Černá, zakladatelka projektu Feel Good Company

?