spīrō
Miluji studovat moudrost našich předků. Vnímám, že nás obklopuje – je všude kolem nás. Jen my jsme k ní ztratili vztah. Jako bychom ztratili schopnost ji nacházet a přečíst. Chvátáme kupředu a věříme, že tam na nás čekají nové zázraky, které nám změní život k lepšímu.
Moudrost ráda nacházím ve slovech, která k nám doputovala křížením národů a jejich prazvuků, které se kultivovaly miliony let. Je málo tak skvěle dochovaných archeologických památek, jako jsou slova, která používáme! Stačí z nich sundat pár vrstev a sfouknout prach…
Ráda používám slovo inspirace. Je lehké jako vánek. Neviditelné. Když se ale dotkne vaší duše, může vdechnout život úplně novému nápadu či zásadní změně ve vašem životě.
Když jsem tímto slovem začala zabývat, došlo mi, že základ slova je odvozený od pojmu dech.
spīrō – dýchám
Nadchlo mě to. Opravdu s inspirací jako bych nadechla nápad a energii k jeho uskutečnění.
Vzápětí přicházela další slova se stejným latinský i odvozeným anglickým základem:
spirit – dech, duch, duše, energie, atmosféra
Třeba expirace, dnes používaná pouze jako doba ukončení spotřeby, v jádru znamenající výdech, konec jednoho cyklu.
Aspirace – touha, úsilí. Přídech pro to, abychom zvládli víc.
Nebo perspirace – dnes synonymum k pocení, ale vlastně říkající – “dýchám vším”, a vysvětluje nám, že naše tělo je důležitou součástí našeho dýchání.
Pousmát jsem se musela při výkladu slova konspirace – společné dýchání. Jako by se mocipáni báli lidí, kteří umí sjednotit dech do stejného rytmu. Jako by síla společného dechu ohrožovala zajeté systémy. Vyvstává z toho úžasná schopnost tradičních společných meditací měnit naše životy a zřetelný strach mocenských struktur z tohoto propojení.
Začínám dech chápat úplně jinak. Ne jako pouhý příjem kyslíku, ale jako něco, čím můžeme ovlivnit náš život, naše zdraví, náš postoj k životu, možná i mnohem víc. S nádechem můžeme do sebe nasát to krásné ze svého okolí a vydechovat vděčnost. Ale taky můžeme vdechovat pocit moci a vydechovat vztek a zlost. Je to naše látková výměna, jen v jiném skupenství.
Jsem to, co nadechuji. Svět tvořím tím, co vydechuji.
Dech najednou začínám chápat jako základní jednotku našeho života. Už chápu, proč je stejné slovo použito i ve významu „duše“.
Když zavírám oči a soustředím se na svůj dech, v hlavě mi víří všechny důsledky tohoto slovního propojení. A najednou vidím stejný základ slova v úplně jiném významu. Zdánlivě nesouvisejícím, přesto stejného původu.
Spirála!
Šroubovice našich genů! Trajektorie, po které putuje spermie k vajíčku, dítě ven z matky. Pohyb větru kolem nás, vody v potoce, vln v moři. Základní tvar celého vesmíru. Tvar, který v sobě skrývá božskou proporci, zlatý řez, Fibonacciho číslo, absolutní pocit harmonie.
Byl dřív dech chápán jako posvátná konstanta naší cesty po spirále života?
Cesty vedoucí nás od vnější moudrosti předávané nám rodiči, předky, společností, k moudrosti vnitřní?
Vidím samu sebe, jak stojím na spirále svého života. Témata, která se mi v životě opakují a já je s každým opakováním zkoumám víc a víc do hloubky.
Uvědomuji si momenty, kdy mi práce s dechem zklidnila bolest v krku. Dlouhé tóny při zpěvu zklidňovaly rozbouřené nervy a protáhlý výdech utišoval třas těla při otužování.
Vnímám sílu svého dechu a možnosti, které mi ukazuje.
Co když opravdu svým nádechem vdechujeme moudrost světa jako inspiraci? A co když náš výdech dává světu informaci o našem putování po spirále života?
Najednou přijímám každý nádech jako dar a každý výdech jako zodpovědnost.
Jsem to, co nadechuji. Svět tvořím tím, co vydechuji…
Zastavuji se v různých situacích a užívám si svůj vědomý dech.
A často mi v těchto momentech projede příjemný mráz po zádech. 🙂